důležité

[1] Rozdíl může být v úrovni dovedností, v tělesné vyspělosti, v projevech herního myšlení, v projevech běžného myšlení atd… Některý hráč, může být třeba dovednostně výborný, ale je malý a slabý, nebo je fyzicky vyspělý, ale chová se jako „malé vzpupné mimino“.

[2] Připomeňme si , že nejde o „bago“ se stojícími hráči u met, ale pohybující se buď volně v prostoru , nebo v určeném prostoru.

[3] Běžně se uváděl nebo i uvádí  jako věk pro nástup pubertálních znaků chování věk okolo 12-13 let. Zrychlený informační vývoj však přináší zřejmě i dříve tyto modely chování a kupodivu byly nalezeny i znaky dřívějšího fyziologického zrání, například zvětšování genitálií okolo 10-11 roku věku.

[4] O mentalizaci mluvíme v duchu celého textu, kdy se má hráč dozvídat k čemu je mu ve hře to, co trénuje, a kdy je pod vedením kouče sám schopen si to při nácviku uvědomovat a třeba i přemýšlet nad variantami.

[5] Pokud využijete tabuli, zkuste po zakreslení situace říci hráčů: „teď zavřete oči a představte si to na hřišti“

[6] Jak zastavit herní situaci uvádíme v kapitole Technika koučování při tréninku.

1.1Postupný koncept hry v mladší přípravce

1.2Zopakujme, že úvodní roky fotbalového vývoje jsou pro trenéry nejsložitější, protože nelze ještě vysvětlit všechny principy hry a vyžadovat jejich provádění. Po kouskách je třeba přidávat do hry další a další dovednosti a vědomosti a jen postupně se vše přibližuje do podoby fotbalu s kličkami přihrávkami, nabíháním, střílením a dokonce i chytrým bráněním. K takovému projevu se hráči dostávají až po více letech snažení, řekněme třeba ve starší přípravce ale ani tam to samozřejmě nevypadá jako v mladších žácích, kde se projeví opět větší zkušenost.

1.3Doporučení: Čtěte postupně všechny kategorie i když trénujete třeba devítileté, pro pochopení souvislostí a postupnosti. I mezi devítiletými jak již bylo zmíněno, můžete mít hráče, který budou na úrovni o rok starších a jiné, na úrovni o rok mladších. Biologický rozdíl[1] dvou let v témže ročníku je běžný a nelze tedy ke všem přistupovat stejně.

1.4Tam kde se setkává více ročníků najednou, berme níže uvedené postupy a příklady jako možnost individualizace a odlišně zadávaných úkolů a nároků i ve hře.

1.5 

1.6Fotbal mladší přípravka U7-U9:

1.7Pokud máme více ročníků pohromadě, je vhodné je do hry často rozdělovat dle herní kvality, nikoliv jen dle data narození (snaha domlouvat tak i utkání). Aktuálně slabší hráči mají možnost ve své přiměřené úrovni táhnout svůj tým a zapojovat se často do hry, aktuálně silnější hráče zase posunuje konkurence.

1.8Vyrovnaně je však třeba hráče také promíchávat do smíšených týmů, protože mezi slabšími hráči, mohou ti silnější udělat více dovedností, což jim vyšší konkurence nedovolí. Pro aktuálně slabší hráče, je zase možnost utkat se s vyšší konkurencí tím, co jim může zvyšovat laťku nároků. Nesmí však být rozdíl tak velký, aby byl demotivující.

1.9Ve hře se snažíme stále držet základní koncept, kterým je volba vlastního řešení a odvaha hráče udělat rychlou kličku do volného prostoru. Jak už bylo řečeno, otázkami stimulujeme přemýšlení a učíme tak děti samotné nad hrou přemýšlet a rozumět jí.

1.10V celé  kategorii přípravek jednoznačně upřednostňujeme učení útočných dovedností, které jsou složitější než obranné jak co do nároků na tvořivost, tak osvojení potřebných fotbalových dovedností. Odpovídají také mnohem více motivaci dětí, proč chtějí hrát fotbal - aby dávaly branky.

1.11V obrané fázi okamžitá snaha získat míč, nikoliv ukopnut ho soupeři. Hráče zrazujeme od tendence padat při odebírání a skluzovat. Před brankou, kdy situace směřuje ke gólu a dítě cítí ten základní instinkt zabránit gólu, skluz pomiňme, nebo pochvalme hráče, že zabránil, ale že „když to půjde stihnout bez skluzu a vzít míč, bude to ještě lepší.“

1.12S postupující zkušeností hráčů (U8) by se měly do hry přenášet principy z pozičních her (bagovky, bago[2]) – přihrávka z pohybu na nabíhajícího spoluhráče, roztažení útočného prostoru, okamžité nabízení se po přihrávce, přihrávání do volného prostoru.

1.13Padání při přihrávkách, přisedávání při střelbě, pády při odebírání a v soubojích jsou průvodními znaky herního výkonu začátečníků. Při cíleném vedení hráčů přes vnímání svého pohybu a své herní činnosti je možné jejich výskyt značně omezit až zcela odstranit již na přelomu U7/U8. Snažit se naběhnout do volných prostorů při kopu od branky, rozehrání ze zámezí (autové vhazování či vyjetí) při kopu z rohu. Na přelomu U8/U9 již většinou umí, pokud je k tomu vedeme, nabíhat do volného prostoru (vnímají prostor) a když jsou obsazeni, opakovaně se uvolňují a nabíhají.

1.14Střídáme hráče v brance a zejména mezi méně nadanými na ovládání míče nohama, sledujme potencionální brankaře. Chytat míč, rozehrát o branky, padat a skákat do pádu, couvat atd., však učíme všechny hráče jako obecnou koordinaci. Od ročníků U9-U10 můžeme s vytipovanými hráči začít více pracovat jako s brankáři, stále však je vytěžujme i ve hře (tréninky i utkání) jako hráče. Post brankáře je z hlediska pohybového postaven na obecné obratnosti a proto, by i budoucí brankáři měli co nejvíce trénovat hru nohama v běžných herních situacích hráčů v poli. To je pro orientaci složitější, než když má brankař stále hru před sebou a pohybuje se pouze v blízkosti branky.

1.15 

1.16Taktický rozvoj U7

1.17Dítě vnímá hlavně sebe sama, často ještě míč a někdy i nejbližšího spoluhráče či protihráče. Nechtějme po něm, aby vnímalo celý tým a prostor. Na to nemají nyní připravený mozek a teprve se to učí.

1.18 Typické projevy začínajících jsou:

1.19 Nakopnout míč, který přilétl/zpočátku brát míč i spoluhráči, nebo mu alespoň neuhnout z cesty/ hráč má míč a ostatní běží k němu/rozbrečet se při bolesti/ oplácet/  dělat něco jiného či odejít když se něco nedaří, atd.

1.20Se všemi těmito projevy se musí trenér vyrovnávat, zejména individuálně, což někdy znamená neřešit situaci vůbec - ono to přebolí, někdy pochválit „dobře se ti to povedlo, to jsem zvědav, jestli to uděláš víckrát“ a jindy třeba motivovat “To jsem zvědav, jestli se ti bude dařit to teď neodkopávat, ale dělat kličky i když se pokaždé nepovedou“.

1.21Podobné projevy se do dalších let zmírňují, změní nebo mizí zcela, což je z velké části i zásluha trenéra. Další roky jsou tedy v tomto směru již podstatně jednoduší a situace se zhorší opět v pubertě, jejímž nástupem však tato knížka končí.

1.22Otázky a úkoly:

1.23Kam a jak by se měl trenér snažit směřovat herní projev, aby to děti chápaly a zvládly?

1.24 

1.25Trenéři by neměli následující myšlenky brát tak, že děti musí zmíněné umět, ale že tyto záležitosti je mají učit! Některé děti je budou zvládat třeba okamžitě, ale jiným to může činit problém třeba i po roce. Složitější to mají děti, které se přijdou učit a hrát fotbal později než většina a musí se vyrovnávat s náskokem ostatních.

1.26Co chtít od hráče, který má míč?

1.27Je přirozeností hráčů tohoto věku, že si nepřihrávají. Takové herní chování hráčů je způsobeno nejen chybějící dovedností kopu nebo její nízkou úrovní, ale zejména daným vývojovým stupněm vnímání, myšlení a rozhodování. Jen trenér, nikoli hráč, vidí, že hráč s míčem má vedle sebe spoluhráče, kterému nebo kterým může nahrát. Jen trenér, nikoli hráč, si dokáže vyhodnotit, že v daný moment by přihrávka byla takticky lepším pokračováním než samostatné pronikání s míčem. Můžeme hráče přesvědčovat, aby si přihrávali, můžeme je to i učit, ale uvědomme si, že jdeme proti zmíněné přirozenosti, že tím nerespektujeme věkové zvláštnosti tohoto věku. Děti se nakonec pod soustavným vyžadováním přihrávek naučí přihrávat, i když nebudou přesně vědět, proč přihrávají a nepoznají, zda měly jinou variantu. Nenaučí se hodnotit herní situace a samostatně se rozhodovat, což jsou pro jejich herní vývoj mnohem důležitější vlastnosti, než plnit přání trenéra a přihrávat.

1.28Hlavní, k čemu vedeme děti předpřípravkového věku či prvním roce mladší přípravky je, mají-li míč, aby ho nenakopávali jen tak někam, ale vedly ho pokud možno směrem k brance soupeře a snažily se při tom vyhnout protihráčům. Odvahu pronikat s míčem a učit se míč při pronikání ovládat, považujeme za hlavní učební cíl mezi individuálními herními dovednostmi tohoto věku. K němu můžeme postupně přidávat další učební cíl pozorněji vnímat své spoluhráče, co dělají a jak by s nimi bylo možné spolupracovat a vzájemně si pomáhat.

1.29 

1.30Co chtít od spoluhráčů hráče s míčem?

1.31Nabízí se jasná odpověď - aby nabíhali a mohli dostat přihrávku. Jenže dovednost nabíhání i dovednost plynulého zpracování přihraného míče je pro ně stejně obtížná, jako pro přihrávání pro hráče s míčem. Nejdůležitějším požadavkem na nabíhání je aktivita - nabíhat co nejčastěji, stále se účastnit hry. K tomu přistupuje občasné zaměřování pozornosti hráčů na to, kdy a kam nabíhat (např. ke spoluhráči s míčem nebo od něho, k vlastní brance nebo k soupeřově, do volného prostoru nebo do shluku dalších hráčů apod.). Smyslem zaměřování pozornosti není vynucení si takticky správného nabíhání, ale rozvoj vnímání, myšlení a rozhodování hráčů, vytváření návyku všímat si svého herního okolí a samostatné rozhodování, jak účelně hrát.

1.32Požadavky na hráče formulujme podle náročnosti přibližně takto:

1.33pohybová aktivita = vytváření návyku, že fotbal se nehraje ve stoje, že při fotbale se běhá,

1.34běhat ke spoluhráči a brát mu míč je zbytečné (spoluhráč nám gól nedá) a nevýhodné  (překážíme spoluhráči), míč bereme jen soupeři

1.35poznávat volný prostor, tzn. učit se dívat i jinam, než jen na míč, v tomto případě kolem sebe, kde jsou a kde nejsou protihráči

1.36poznávat, kam a kdy se hodí a kam se nehodí nabíhat

1.37nabíhat pro přihrávku, i kdyby spoluhráč nepřihrál (jaké to má výhody)

1.38Poslední tři požadavky překračují věkovou hranici U7, tedy pokud již minimálně rok hrají.

1.39 

1.40Co chtít hráčů družstva, které nemá míč?

1.41Aby ho co nejdříve získalo zpět. Trenér má dvě možnosti. První, jednodušší varianta je chtít jen, aby hráči získali míč co nejdříve zpět pro sebe. Volba otázek k navedení je v tomto případě poměrně snadná: "Když chcete získat míč zpět, co uděláte? Poběžíte k míči, nebo ke své brance?" "Získáte míč, když ho soupeři jen ukopnete? Takže je potřeba se snažit ten míč…? Ano, získat, uloupit pro sebe a pak hned …?"

1.42Ve druhé variantě, u pokročilejších hráčů, dává podrobnější návody, či otázky. Nejbližší hráč by se měl snažit co nejdříve získat míč, další hráč mu pomáhá, další dva se vrací a číhají. Činností ostatních se ale zabýváme jen v tom smyslu, že stačí, když na míč jde jen jeden.

1.43Otázky trenéra: „Co děláš, když ztratíš míč? Kdo ho půjde protihráči vzít? Co dělají ostatní…?“

1.44K bránění přistupujeme jako k méně důležité činnosti než útočení,

1.45 

1.46Proberme ještě některé zajímavé příklady.

1.47 

1.48Rozehrání kopu od branky brankářem (nejčastěji po zemi do stran)

1.49Jakým způsobem brankář míč rozehraje, necháváme na jeho samostatném rozhodnutí. Jen ho poučíme, co mu umožňují pravidla. V tréninku hráče učíme jednotlivým způsobům rozehrání. Těm, kteří se neumí v přiměřeném čase sami rozhodnout, co s míčem udělat, by měl trenér pomoci vhodnou otázkou, např. "Co můžeš udělat?", nabídkovou instrukcí, např. “Jestli nemáš komu přihrát, můžeš i vyjet“. Zejména u těch méně rozhodných a pomaleji se učících může taková rada pomáhat. Netlačíme však na hráče křikem „Vyjeď, přihraj!“ Pokud je hráč tak vyspělý, že vidí volného hráče vpředu a cíleně mu přihraje, chválíme jej. Pozor, neučíme však děti to, že stačí si stoupnout na půlku a brankář to tam přehodí.    

1.50 

1.51Příklad: Pokud se hráči nenabízí nebo, nabízí třeba všichni na jedno místo, trenér se zeptá: „Čím pomůžete kamarádovi, aby mohl rozehrát? Kam si naběhnete?“

1.52Učíme nabíhat do volného prostoru  - děti často nabíhají tak, že jsou zákrytu soupeře, běží, kde jsou všichni a míč, všichni běží před branku soupeře nebo před svou. Tyto činnosti je třeba opakovaně s dětmi probírat při hře: „Zmrzněte! Koukněte se, kde jste všichni. Zkuste naběhnout tak, aby vám mohl Jirka nahrát.“ Pozor však, abychom neustálým koučováním a zastavováním dětem hru nerozbili! Klíčem k výraznějšímu zlepšení dovednosti vědomě nabíhat do volného prostoru je pochopení a naučení se přenosu zraku od míče do okolí a zpět a to jak u přihrávajícího, tak u nabíhajícího hráče. Trenér tomu může napomoci vedením hráčů k objevování způsobů, jak to mohou udělat, nebo hrami (viz výše-semafory)  ale současně by měl mít trpělivost s individuálně různým tempem psychického zrání hráčů.

1.53Přihrávky učíme směřovat spíše dopředu, i když vyspělejší hráči již jsou schopni vlastní úvahou nahrávat i do šířky. Pozorujte jejich hru a jejich přirozený projev. Stále však navádíme hráče k průniku vpřed kličkou, nebo přihrávkou podle samostatného hráčova rozhodnutí. Přednost má klička.

1.54Příklad: Pokud hráč udělá kličku a vystřelí z dálky a z úhlu namísto přihrávky jasně volnému před brankou. Trenér pochválí a zeptá se: „viděl jsi Káju před brankou?“ (většinou jej hráči nevidí, protože se soustředí na svou činnost) Hráčů se ptáme: „Jak pomůžete tomu, aby vás hráč s míčem viděl a přihrál vám?“  (nabíhání, zakřičení)

1.55K hernímu rozestavení můžeme přistoupit opět dvěma způsoby, které na sebe mohou i časově navazovat. Cílem je učit děti vnímat kromě sebe, míče a branek, i ostatní prostor ("Zkuste vnímat, na které části hřiště nejčastěji hrajete. Až zastavím hru, tak mi to každý řekne".), nikoliv slepě dodržovat pokyny trenéra k rozestavení na určitých místech.

1.56První varianta je bez instrukcí kdo v jakém prostoru se má pohybovat.

1.57Otázky trenéra: „Kam si naběhnete? Není vás u míče moc?“

1.58Nebo v obranné fázi: „Nezůstává někdo ze soupeřů za vámi?  Nemáte chuchvalec? Všímáte si, kdy si za vás protihráči nabíhají?  Pojďte to v další hře zjistit."

1.59 

1.60Na tento nesvazující postup je možné navázat další variantou.

1.61 

1.62Druhá varianta je, postupně hráče učit rozestavení na pozicích, Tento postup by měl navazovat na předchozí a trenéři na ní nemusí v U7 lpět. Viz. kategorie U8 bod 4.

1.63Pokud na tomto postupu budeme trvat již v U7, riskujeme, že hráč se bude snažit plnit pokyny, dodržovat přehnaně svůj prostor a může vznikat strach jej opustit. To vše bude blokovat aktivitu a samostatné rozhodování, které je základem celé hry.  Hra bude na pohled přehlednější (týmovější a taktická) ale pro vývoj hráčů omezující.

1.64Při rozehrávce soupeře začínáme učit zaujímat jakýsi „čtverec“, bez určování kdo kde, neboli v průběhu hry to necháme plynout. Při rozehrávce od vlastní branky či ze středu učíme nabíhat také do „čtverečku“, nebo při hře 3: 3 v trojúhelníku. I v tomto zjednodušeném postupu však hráčům vysvětlujeme, proč se nějak rozmísťují a vedeme je k tomu aby přišli na to co to má za výhody, když nejsou všichni na jednom místě, či v jedné řadě.

1.65Otázky a úkoly:

1.66Jde nám o týmový herní výkon doložený číselným výsledkem utkání?

1.67Oceníte raději utkání, které skončí 30:15, nebo které skončí 2:1?

1.68Představte si jiné herní situace, než výše uvedené, a zformulujte si příklady instrukcí, otázek a výzev, kterými byste hráčům pomáhali zlepšovat v nich jejich herní chování.

1.69 

1.70Koučink:

1.71Pro jistotu znovu zmiňme, že uvedené principy nejsou na děti křičeny do hřiště jako povely, které mají plnit, ale mohou jim být vysvětlovány a připomínány otázkami typu.: „Péťo, kam mu naběhneš?“ Obraz hry ukazujme více hráčům, kteří jsou u trenéra připraveni na střídání. Hráči se na hřišti mají rozhodovat sami.

1.72 Pokud hráč udělá větší chybu, ze které třeba padne branka, trenér nic nevyčítá kvůli ochraně sebevědomí a chuti hráče do fotbalu. Dobrý kouč ho orientuje na příští herní jednání např. otázkou: „Máš nějaký nápad, jak bys to mohl příště zahrát jinak? - A když hráč neví, nabídne možnosti: "Co třeba… udělat tu kličku na druhou stranu?  Tím, že dítě musí odpovědět, musí přemýšlet a spíše to přenese do hry jako vlastní rozhodování. To je možné samozřejmě v momentě kdy je na to pár vteřin času – je možné si je udělat přistoupením k hráči. Nebo se takto může bavit s hráči kteří nehrají a jsou u kouče.

1.73Taktický rozvoj U8

1.74Trenéři by neměli následující myšlenky brát tak, že toto děti musí nutně umět, ale že tyto záležitosti je mají učit!

1.75 Předchozí principy platí a vzhledem k již získaným herním zkušenostem můžeme přidat např.:

1.76útočná činnost s míčem nemusí nutně vést nejbližším směrem k brance soupeře, ale do volných prostorů hřiště, např. hráč běží za míčem ke své brance a má těsně za sebou protihráče, nemusí se otáčet zpět k brance soupeře, ale může vést míč nebo ho i přihrát do strany nebo dozadu. Trenér ukazuje obě možnosti, volba je na hráči! Z hlediska dlouhodobého učení dovedností je cenné, pokud se hráč otáčí s míčem sám. Ptejme se, jestli má ještě jinou možnost, třeba tu kterou přináší Barcelonské bago, viz kap poziční hry U8

1.77 Pro spolupráci učíme nabíhat pro přihrávku do různých směrů a do volného prostoru. Vše se však odvíjí od hráče s míčem, ostatní reagují na to, co on s míčem udělá. V naprosté většině nejsou alespoň v první polovině U8 schopni plánovat několik kroků dopředu, či tento plán dodržet.

1.78Při střelbě vedeme hráče ke snaze míč umístit vedle brankaře, nikoliv jen aby dal co největší ránu. K tomu volíme i různé hry a cvičení na střelbu a přihrávek na přesnost. Pokud si při hře zasekávají a střílí stále jen svou lepší nohou, ukazujeme výhodu zakončení nohou, na kterou míč přišel.

1.79V kategorii U8 by se hráči měli učit a pochopit, že při zisku míče se okamžitě nabízejí a tzv. si roztáhnou hřiště. Naběhnutí učíme tedy směřovat do volného prostoru často i od hráče s míčem. Ve hře se to ještě nemusí dařit a trenér tuto činnosti koučuje „Velký hřiště!“ 

1.80Zároveň začneme hráčům představovat, že někdo hraje více vzadu – je často nazýván obránce (zadní útočník) a někdo více vepředu – přední útočník. Nejde však o rozdělení na obránce a útočníky, protože bránit i útočit mají všichni a snahu o přečíslování podporujeme. Pokud se všichni hráči ocitnou v jedné části hřiště blízko sebe, může trenér použít signál, kterým dá hráčům informaci, že by neměli být tak blízko sebe, (zakřičí třeba „chuchvalec“ jako rok před tím) Může i žádat od hráčů, kteří nehrají a jsou u trenéra, aby tímto pokynem sami spoluhráče „koučovali“, ti s nejlepším přehledem jsou toho objevení již schopni.

1.81Pokud bráníme a hráči sami od sebe zaujímají správná místa (např. mezi míčem a vlastní brankou), tak jejich jednání nekomentujeme. Když nechápou, kde by měli bránit, tak se jim v přerušené hře nebo při vystřídání věnujeme a snažíme se je dovést k pochopení, např. aby bránící hráč nestál na středu hřiště před brankářem, ale aby se přesouval vždy tak, aby byl mezi míčem a brankou. Stále učíme hráče odebírat míč soupeřům, nikoliv ukopávat.

1.82Otázky trenéra zní: „Co se ti víc líbí? Mít míč nebo ho jen ukopnout? Co s tím míčem můžeš pak dělat?“

1.83Hráčské pozice nemusíme stále určovat vůbec, ale chceme po hráčích, aby se nějak vypořádali s prostorem při útočení i při bránění.  Pokud základní pozice určujeme, pak hráče na postech zadních či předních útočníků pravidelně střídáme, ptáme se jich, kde chtějí hrát a v ideálním případě, chápou-li důvody, je necháme, aby si střídání míst domlouvali sami. To rozvíjí spolupráci, samostatnost i odpovědnost za svou volbu. Připomínat obranu můžeme v případě, že vyběhnou všichni hráči až před branku soupeře a není nikdo, komu by mohli přihrát ze stran zpět, nebo kdo by zachytával útok soupeře při ztrátě míče „Nezůstal někdo za Vámi?“. Veďte s nehrajícími rozhovor o tom, co vidí ve hře a eventuálně „koučují“ spoluhráče!!!

1.84Brankář, nebo raději „hráč v brance“, je v této kategorii účasten hry, nestojí na brankové čáře a pohybuje se tak, aby mohl co nejdříve zachytit míč. Je tedy za všemi, ale poblíž spoluhráčů a učí se vracet zpět do branky.  Stejně tak se učí rychle rozehrát, nebo sám s míčem vyjet a rozehrát. Pokud vyjede tak daleko, že se dostane až do zakončení, chválíme jej za odvahu, ale pokud je to příliš časté řešení, pak jej i mírníme. „Dobré vyjetí, ale kdyby byl v brance někdo jiný, taky bys chtěl, aby ti nahrál.“

1.85Standardní situace

1.86Pokud nám to pravidla dovolují, nechme hráče, aby si zvolil, zda ze zámezí míč hodí, přihraje nohou, nebo vyveze. Hráče učíme opakovaně nabíhat, protože se stává, že naběhnou jednou a myslí, že jsou již volní, ačkoliv soupeř je obsadil.

1.87U rohových kopů učme hráče rozehrát míč na nabíhající spoluhráče, nikoliv nakopávat míče do chumlu před branku. Jde nám o rozvoj jejich dovedností a myšlení, nikoliv „jen“ o vyřešení herní situace. V přechodu U8/U9 již můžeme třeba i opakovaně při hře zkoušet rozehrání, které mohou hráči využívat dle své volby. Neznamená to, že bychom měli provádět na trénincích opakovaný nácvik rozehrávání „standardek“, ale při hře se na chvíli zastavit u řešení rohového, či volného kopu.

1.88To platí i pro volné kopy (v oficiálních pravidlech FAČR jsou v přípravce všechny nepřímé), které učme spíše rozehrát, zejména pokud jsou dále od branky. Pokud někde pravidla připouští přímý kop na branku, střídejme hráče, kteří si to mohou zkusit. Cílem utkání není porazit soupeře přímými kopy nejvyspělejšího hráče, ale naučit více hráčů střílet – ne nakopávat směrem na branku.

1.89Snažíme se samozřejmě, aby hráči hře rozuměli, ale stále jednoznačně upřednostňujeme jejich vlastní rozhodování a individuální výkon před týmově-takticky vedeným výkonem tak, jak to chce trenér. Trenéři by měli v sobě potlačit touhu co nejdříve vnutit dětem svoji představu hry, své ideální řešení. Priorita ve vedení dětí je samostatné rozhodování.

1.90Otázky a úkoly:

1.91Kam a jak by se měl trenér snažit směřovat herní projev, aby to děti chápaly a zvládly?

1.92Co a jak budete hodnotit v utkání, které vaše děti prohráli/vyhráli 20:10?

1.93Jak se zachováte k hráči, který sice hraje aktivně, ale nereaguje na žádné vaše usměrňování?

1.94 

1.95Taktický rozvoj  U9

1.96Nechtějme, aby u devítiletých byl stejný obraz hry jako u dvanáctiletých! To, že děti již tři, nebo i více let chodí na fotbal, neznamená, že bychom od nich měli očekávat stejně vypadající výkon jako od o rok starších. Jestliže se však některé popsané herní principy a činnosti většinou ve hře daří, navádíme na další možná řešení a rozšiřujeme tak možnosti herního vnímání dětí. Hráč se má rozhodovat o řešení situace sám a jeho rostoucí zkušenost a způsob vedení, by mu pro to měly vytvářet stále lepší předpoklady.

1.97Nůžky dovedností mezi rychleji se učícími a více nadanými se oproti méně nadaným opět trochu mohou rozevírat, a tak i ve hře je potřeba hodnotit výkon individuálně. Spojeno to musí být i s výchovnou složkou hry. Trenér dbá na to, aby hráči nehodnotili negativně chyby ostatních, učí je vnímat hlavně svou roli, ať již se spoluhráči podaří či nepodaří, co chtěl udělat. V pohledu na ostatní spoluhráče učí trenér spíše pochvalné hodnocení, čímž si dodávají hráči vzájemně sebedůvěru a tímto je vlastně cíleně posouvá k chápání týmového výkonu. „Myslíš si, že když Honzovi vynadáš, že ti nepřihrál, tak se ta situace nějak změní?“ Chtěl bys, aby ti někdo vyčítal, když ty mu nepřihraješ? Co můžeš pro příště udělat více nebo lépe, aby Ti přihrál?“ Důležité je, aby hráč pochopil svou roli, nikoliv jen slyšel, trenérův pohled na věc. To jde však často pouze postupně a zdlouhavě a opět připomínáme hlavní trenérskou učebně-výchovnou vlastnost – TRPĚLIVOST. Tu v sobě může vypěstovat i dříve netrpělivý trenér.

1.98Předchozí principy platí a posouvají se postupně:

1.99Na základě přibývajících zkušeností hráčů a navádění trenérem, jsou již hráči schopni rozlišovat, co je nadměrné kličkování a častěji řeší situaci přihrávkou. Nemají k tomu být trenérem přinuceni, ale spíše naváděni otázkami typu „Viděl jsi spoluhráče?“  Proč jsi mu tedy nepřihrál, když jsi ho viděl? Jak jinak by se dalo dostat rychle k brance? Měl jsi ještě po té třetí kličce sílu?“

1.100Pokud jsou již hráči vychováni a sami se ptají, co mají kdy udělat, trenér spíše než jednoznačná řešení rozvíjí jejich otázky: „No a kam bys naběhl v téhle situaci o jaké mluvíš?“

1.101Co se týče vymýšlení kombinací ve hře, necháváme aktivitu na hráčích a trenér působí jako rádce, který nenařizuje, ale vede hráče, aby objevovali co nejvýhodnější řešení sami. Jestliže v tréninku zařazujeme kombinace dvojic proti jednomu bránícímu hráči, je vhodné ukazovat ty principy i ve hře, hru občas zastavovat a vysvětlovat, jak může pomoci hráč naběhnutím.

1.102Je možné již více využívat představivosti hráčů založené na herní zkušenosti a dávat jim třeba i skupinové úkoly, kdy teoreticky mají vyřešit určitou herní situaci. (soustředění – fotbalové hádanky skupin či i jednotlivců).

1.103V útočné činnosti s míčem sice stále podporujeme přímočarost, ale zároveň více připomínáme využití volných prostorů hřiště, např. při rozehrání od brankaře do strany, hráč již lépe vnímá prostor na druhé straně hřiště, nejen prostor před hráčem k brance soupeře a je schopen se z vlastní vůle snažit přenést hru na volného spoluhráče. Trenér s hráči probírá možnosti a výhody nebo i nebezpečí přenesení hry, volba je na hráči!

1.104Přesto, že hráči jsou již schopni kopnout míč i vzduchem na větší vzdálenost, chtějme, aby to byla vždy cílená přihrávka spoluhráči, nejen nákop či odkop a to i při standardních situacích.

1.105Pokud si při hře zasekávají a střílí stále jen svou lepší nohou, povzbuzujeme k zakončení nohou, na kterou míč hráč zrovna má v momentě, kdy chce střílet. Ptejme se proč je to výhodné. Na využití střely „slabší“ nohou dáváme již větší důraz, což by se mělo objevit i v tréninkových cvičeních.

1.106Hráči by již měli chápat a provádět, že při zisku míče se okamžitě nabízejí a tzv. si roztáhnou hřiště. Harmonika při zisku míče-roztažení hřiště a ztrátě míče zmenšení prostoru kolem míče se již spojuje s rozestavením a zejména při zisku míče se hráči uvolňují do „svých prostorů“. Naběhnutí je do volného prostoru často i od hráče s míčem „odskočením“. Tyto činnosti hráče učíme a očekávejme, že se budou objevovat chyby.

1.107Rozšiřujeme tedy intenzivněji vnímání prostoru hráčů i vzhledem k rozestavení, přední a zadní-pravý a levý. Hráčům ukazujeme, že pokud se pravý zadní hráč dostane dopředu a je čas se vrátit na svou pozici, protože se rozehrává, měl by to co nejrychleji udělat. Nadále však podporujeme snahu o okamžité získání míče tam, kde hráč je. V podobných situacích však hráčům ukazujeme, že pokud jsou tam již dva přední spoluhráči, je taktičtější počkat za nimi, nebo se za ně i stáhnout z pozice předního hráče, pokud vidí, že soupeř nabíhá do odkrytého nebezpečného prostoru. OBR8ZEKOpět jde o učení vnímání prostoru, nikoliv o nařízení a zákazy typu: „Když už máme před brankou soupeře tři hráče, tak tam čtvrtý nepoleze!“ Spíš užijeme otázky k řešení: „Kde by se mohl pohybovat čtvrtý hráč, když už jsme ve třech před brankou soupeře? Na co má dát pozor? Jak jeho postavení můžou spoluhráči využít?“

1.108V obrané činnosti se již více můžeme soustředit na detaily jako je bočné postavení bránícího, nevyrážení na soupeře, nebo spolupráce dvou bránících.  „Proč je lepší stát bokem a ne čelem k soupeři který vede míč? Když budete oba koukat jen na hráče s míčem, co se může stát?“

1.109Hráče na pozicích pravidelně střídáme, čímž je dostáváme do typově různých situací a rozvíjíme tím herní universálnost. V této kategorii jsou děti již schopné spolupráce s využitím improvizace, spojené s výměnou rolí vycházející ze hry, tedy že zadní útočník, se dostane do předních pozic, chvíli tam hraje a přední útočník jej z vlastní iniciativy zastoupí poziční hrou více zezadu. K takto vnímanému fotbalu je má vést trenér a budovat tím universalitu a plasticitu herního myšlení.

1.110Klademe více důrazu na koučování se hráčů mezi sebou – vzájemné domlouvání se. Čímž rozvíjíme spolupráci a taktické myšlení.  A při koučování hry stále využíváme rozhovory se střídajícími hráči.

1.111Brankář, nebo raději „hráč v brance“, pokračuje v předchozím postupu účasti ve hře, nestojí na brankové čáře a pohybuje se tak, aby mohl co nejdříve zachytit míč, nebo být připraven pro přihrávku. ráč na této pozici mže již dostávat speciální úkolhhHHráč na této pozici již dostává i speciální úkol, hlasově pomáhat spoluhráčům před sebou, zejména v obrané fázi, když uvidí příliš spoluhráčů na malém prostoru a soupeře za nimi atd…

1.112Ke specializaci na místě brankáře by ještě nemělo docházet, i když se to stává. Motivujeme všechny hráče, aby si chytání zkoušeli a se všemi to trénujeme. Pokud některé hráče chytání baví víc než hraní v poli, zařazujeme je do branky o něco častěji, ale i je necháváme hrát v poli.

1.113Standardní situace

1.114Jestliže již je zpracování míče na dobré úrovni, můžeme více hráče ponoukat k řešení vhazování míče rukou. Pokud nám to pravidla dovolují, necháme však hráče stále volit nejlepší způsob rozehrání podle situace. Hráče učíme opakovaně nabíhat do volného prostoru, nikoliv jen dopředu podél čáry.

1.115U rohových kopů můžeme nechat i na hráčích, aby si vymysleli nějaký způsob rozehrání, který můžeme i opakovaně při hře zkoušet. Podporujeme tak tvořivost a zájem o cvičení samotné. Tato varianta je však spíše již při přechodu do starší přípravky a ani tam neznamená opakovaný nácvik rozehrávání „standardek“, protože v těchto kategoriích je více důležitějších činností k rozvoji. To platí i pro volné kopy zahrávané v utkání (viz U8) přestože jsou hráči, kteří je viditelně zahrávají lépe než ostatní.

1.116 

1.117 

1.118Starší přípravka U10-U11

1.119Co chceme hráče učit a co rozvíjet ve starších přípravkách?

1.120Hráči se ve starší přípravce často cítí jako zkušení hráči a již v tomto věku, je možné vystopovat, že děti začínají ustavovat své dlouhodobé sny a jsou ochotni je cíleně přetvářet v reálné cíle. Konkrétními projevy jsou sledování, jak to dělají slavní hráči fotbalu, které znají (mohou to ale být třeba i starší kluci z oddílu, které vidí hrát a trénovat). Pro dlouhodobé cíle a konkrétní kroky, však je třeba pomoci dospělých.

1.121   Pomáháme v hledání vzoru, což je velmi významná a citlivá otázka, která souvisí i s prvními projevy puberty, které se začínají pozvolna objevovat.[3] Měli bychom se snažit nenásilně usměrňovat volbu těchto vzorů, představováním, těch „vhodných“ včetně konkrétních projevů. „Koukněte na Mesiho, jestli si barví vlasy, nebo jestli přestane bránit a vyčítá ostatním, když ztratí míč.“

1.122O všech zásadních věcech týmu i individuálního projevu, které mohou souviset i se zdravotním omezením či pohybovým nedostatkem stále pravidelně informujeme rodiče.  Vyžadujeme také informace od hráčů či jejich rodičů, pokud řeší nějaké problémy dětí ať již doma či ve škole. Trenér se stává ještě více než dříve partnerem dětí pro diskusi, samozřejmě zejména o hře, ale i dalších možných tématech souvisejících s vývojem dětí.

1.123Do kategorie sice přecházíme administrativně skokem, ale vývoj dětí je samozřejmě pozvolný.  V soutěžích přidáváme o jednoho hráče navíc na 5+1, aby bylo možné vytvořit i tři linie a hrát v  rozložení obrana-záloha-útok, ale stále bychom měli podporovat a vyžadovat útočné i obrané úkoly všech, tak jak to vyžaduje i fotbal dospělých. Specializace na obránce a útočníky může být sice pro hráče na tomto stupni vývoje jednodušší a může vytvářet jakési návyky chování na „svém postu“, ale při fixaci na post právě to může být překážkou v rozvoji tvořivého a komplexního hráče, který bude v dospělosti schopen měnit své chování dle aktuální situace na hřišti, nebo dle vývoje utkání. Hráče tedy na pozicích střídáme včetně pozice brankáře, ačkoliv v brance upřednostňujeme ty, kteří se již cítí být brankáři a to na tréninku i v utkání.

1.124Ačkoliv již mohou být zveřejňovány výsledky soutěží, neměli bychom dělat rozdíl, mezi tréninkem a utkáním. V obou typech organizace činností podporujeme uvolněnost dětské hry a zároveň snahu a nasazení, trénink není méně významný než utkání a naopak. Při tlaku na utkání a jeho výsledek bychom mohli pěstovat zbytečnou nervozitu, která se může dostávat ke křečovité snaze, nebo strachu, aby hráč něco nezkazil. Možné následky pro rozvoj osobnosti již byly zmíněny v mladší přípravce.

1.125Ve hře stále upřednostňujeme individuální herní výkon, ale opět více se již staráme o rozvoj spolupráce, která se postupně od ml.př.  mění z dvojic na trojice až pětice na přechodu do mladších žáků. Volně tedy navazujeme na předchozí roky s tím, že dovednosti dříve naučené získávají více herní kvalitu a trénink dovedností je z tohoto pohledu více „mentalizován“[4] . Stále více se blíží hře dospělých v základním požadavku na rychlou práci s míčem, ale neomezujeme hráče počtem doteků jako základní tréninkovou metodu.

1.126Soubojové chování má vzrůstající agresivitu i z hlediska zlepšování koordinace a rychlosti, ale prioritu má útočná fáze, kde se kromě více druhů kliček a jiné manipulace s míčem (Coerver) zabýváme i chápáním hráčů, kdy se jaké kličky hodí. (viz mentalizace). Postupně se více dostáváme i k detailům obranných herních činností, jako je boční postavení, nevyrážení, vycouvání, nebo spolupráce dvojic se vzájemným zajišťováním.  Stále přetrvává snaha ztracený míč hned získat bez faulu zpět.

1.127Tělesný rozvoj pokračuje pozvolně a souměrně. Zaměřujeme se na koordinaci, rychlost a sílu celého těla, zařazováním různých typů pohybu, změn směrů, přeskakování, podlézání, lezení a základních gymnastických dovedností, které připravují dětský organismus vyváženě a výborně doplňují a kompenzují fotbalový pohyb. Činnosti se stále více detailují (např. koordinační žebřík) a získávají vyšší obtížnost a novou kvalitu.

1.128Stále jde o vytváření širokého rejstříku pohybových dovedností. Zařazujeme pravidelně kompenzační cvičení a po tréninku i protahovací cvičení.  O možných nedostatcích instruujeme v prvé řadě hráče i s tím jaká omezení to přináší pro hru nebo pro zdraví, ale se základním cílem motivovat k jejich provádění z vlastní vůle, která postupně nabývá na síle a významu pro zrání.

1.129 

1.130 

1.131Snažme se naučit děti hrát fotbal a orientovat se na tvorbu svého výkonu, nikoliv na destrukci hry soupeře!

1.132Některé kapitoly jsou rozpracovány méně než u mladších přípravek, protože na ně navazují a rozvíjejí je, některé jsou hutnější a více rozpracované, např. kapitola o brankářích.

1.133 

1.134Postupný koncept hry a taktické chápání ve starší přípravce

1.135 

1.136Otázky a úkoly:

1.137Vraťte se ke kapitole postupného konceptu hry v mladší přípravce, zejména k poslední podkapitole a srovnejte tuto představu se skutečným stavem svého družstva.  

1.138Co byste po svém zjištění, chtěli zlepšovat na individuálním herním projevu, ale i skupinovém či týmovém?

1.139 

1.140Díky zkušenosti již hráč vnímá prostor trochu více z hlediska hráčské pozice a jeho chování ovlivňuje to, zda hraje v útoku či obraně. Někdy se třeba v obraně bojí udělat kličku, protože má špatnou zkušenost, nebo se v pozici útočníka nezapojuje do bránění. Tuto přibývající hráčskou zkušenost můžeme rozvíjet a obohacovat, neměli bychom se ji snažit schematizovat ve smyslu diametrálního rozdílu mezi útočníky a obránci. Stále dáváme důraz zejména na učení se dovednostem v útočné fázi, což neznamená, že bránění bychom měli zcela opomíjet. Individuální obranné dovednosti, jsou však prioritou před skupinovými, ačkoliv právě v této kategorii se již můžeme starat o vnímání a trénink základních obranných kombinací.

1.141 

1.142Koučink: Uvolňování prostoru, nabíhání do uvolněného prostoru, vzájemná výměna míst a její význam, to vše je sice složité k plnění ve více hráčích, ale zejména ve spolupráci dvou hráčů, kdy například jeden uvolňuje prostor pro druhého, nebo se za něj vrací, je již dobře možný. Vyžaduje to soustředění s pozorností přeladěnou od míče na pohyb okolních hráčů v prostoru. Využíváme dvou učebních cest

1.143opakovaných instrukcí, čeho si při hře kdy všímat, spojených se sebehodnocením hráčů, jak se jim všímání daří, čeho dalšího si už dokážou všimnout (instrukci můžeme nahradit naváděním otevřenými otázkami na vlastní objevení potřeby nesledovat jen míč, ale i dění kolem sebe)  

1.144ukazování podobných situací hráčům ve hře a učení, jak si vzájemně pomůžou „Podívej se, jak se uvolní prostor, když odběhneš z téhle pozice blízko sebe“.

1.145Situace, je možné ukazovat i na tabuli, kde to hráči vidí zmenšeně, protože tím postupně vytváříme představu celého prostoru[5]. Stejně jako u mladších hráčů, nebo u nácviku dovedností, většinou jedna ukázka nestačí. To, že hráči dovedou situace pochopit, neznamená, že je dovedou ve hře vždy vyřešit správně. Zde znovu připomeňme veledůležitou vlastnost trenéra dětí, trpělivost. Trenér, který v situacích vyřešených z jeho pohledu špatně, rozhazuje rukama, kroutí hlavou, či dokonce křičí „Proč to zase děláš, vždyť jsme si to již stokrát říkali“; tuto trpělivost nemá. Děti, ale hráči vůbec, často vnímají i ona gesta, ačkoliv si trenér může myslet, že ne. Nijak jim nepomáhá slyšet, že něco zkazili, protože to sami často dobře vědí také. Kdyby trenér zakřičel třeba „Dobrý, hlavně to zkoušej znovu“!; dodal by dítěti další chuť do pokusů, což nutně k učení potřebuje.

1.146Na tréninku, ve zjednodušených podmínkách třeba hráči v obranných či útočných situacích zvolí dobré řešení, ale ve hře se jim to vždy dařit nebude. Právě z toho pohledu je pro hráče nutné, aby hodně hráli v tréninku či utkání a aby herní situace a jejich možnosti řešení byly vysvětlovány a diskutovány s hráči přímo na hřišti.[6]

1.147 

1.148V této kategorii se se stoupající zkušeností začínají prolínat schopnosti improvizovat i dodržovat hráčské role, ale ve spojitosti se zmíněnou výměnou míst vycházející ze hry.

1.149 K takto vnímanému fotbalu je má vést trenér a budovat tím universalitu a tvárné herní myšlení. Nároky na vnímání se zvyšují i kvůli zvýšení počtu hráčů, a tedy bohatší podmínky pro spolupráci ve změněném prostoru a v herních rolích, čímž také stoupá herní zkušenost. To, že je hráčů více automaticky neznamená, že jich bude více spolupracovat. Základní kombinace dvojic či trojic, budou využívány dále v nezmenšené míře, ale možnosti, které přináší další hráč, má trenér pomáhat objevovat.

1.150Zásadní novou možností je, že můžeme začít budovat vnímání tří řad hráčů, zejména pro útočnou fázi. Tento moment bude jistě problematičtější u hráčů, kteří hru s 6 hráči (i s brankářem) teprve objevují. Časem by se měli lépe a lépe orientovat a výše zmíněné lépe řešit. Pomáháme objevovat hráčům detaily jako na obrázku. Hráč ve středu dostane míč, a otočí se s ním do útoku, jeden z obránců může nabíhat dopředu, ale druhý již spíše čeká na zpětnou přihrávku.

1.151Jak se zlepšuje orientace v útoku i při bránění, je možné mít v opakovaných situacích vyšší očekávání a nároky v detailech a tedy i podněcovat hráče k jejich objevování a vnitřní potřebě je plnit, např.:

1.152aktivní a opakovaný výběr místa - když je hráč po náběhu obsazen, snaží se znovu naběhnout

1.153spoluhráči nabíhají, aby nestáli za sebou, v momentě kdy se jejich spoluhráč rozhoduje.

1.154aktivní a kvalitní převzetí míče v pohybu - hráč nečeká, až k němu míč doletí, jde aktivně k míči a většinou jej přebírá tak jak chce, bez toho aby mu míč uskakoval. Již i prvním dotyk je schopný hrát do směru do jakého chce ("Vnímej první dotyk, vnímej, čím, kam, jak … ho hraješ".), byť to je otočením o 180°. Hráč je již schopen častěji rozlišit, kdy je třeba jít proti míči a kdy si třeba míč může pustit.

1.155zpracování míče do pohybu - zpracování míče přilétajícího vzduchem, podobně jako převzetí míče prvním či druhým dotykem do směru jaký hráč chce. Zde je úspěšnost trochu nižší než u převzetí míče přihraného po zemi.

1.156rychlejší a přesnější práce s míčem v kličkách a vedení míče – neznamená to bezchybnou činnost, ale že hráč je schopen použít více typů kliček, je-li k tomu veden a vést míč tak, aby jej měl v každém okamžiku pod kontrolou

1.157přesná přihrávka v pohybu – hráči jsou schopni si přihrávat i v poměrně rychlém běhu 

1.158nebo dokonce i časované přihrávky do prostoru, což byla do té doby spíše sporadická činnost a přihrávky byly směřovány spíše přímo na hráče. K této nové kvalitě pomáhá kouč tím, že pomáhá odhalovat výhody přihrávky do prostoru, spolu s nabíháním a uvolněním prostoru. Ve hře se to častěji a úspěšněji však objevuje spíše až v U11 či při přechodu do mladších žáků.

1.159 

1.160Jak již bylo řečeno u U9, nůžky kvality dovedností a herního projevu jednotlivých hráčů jsou rozevřeny. Někteří hráči uvedené detaily mohou mít na vysoké úrovni již na sklonku mladší přípravky, jiní jich mohou dosahovat na stejné úrovni až v mladších žácích.

1.161 Připomeňme, co už bylo zmíněno, útočná fáze je stále upřednostňována, ale podívejme se i na herní projevy týkající se bránění. Předchozí hlavní obrané úkoly - neodkopávání  a snaha o získání míče, pokud ho hráč ztratí, jsou rozšiřovány o další detaily.

1.162Zbrklé vyběhnutí na hráče, který již vede míč, by mělo být více a více nahrazováno bočním postavením k soupeři a navázáním na jeho pohyb. Mělo by se objevovat i stranově správné postavení bránícího při obsazování. Postavení bránícího by mělo být tak, aby mohl útočníka předskočit a aby ho odděloval od přímějšího směru na branku a vytlačoval do strany. Tím hráčům ukazujeme, že bránící hráč může svým přemýšlením a jednáním vytvářet situaci podobně aktivně jako útočící hráči.OBRÁZEK

1.163V zastavených situacích hry, poziční hry či útočných kombinací se precizněji objevují i základní obrané kombinace dvojic.

1.164Vzájemné zajišťování navazuje na předchozí snahu o to, aby na míč šel vždy jeden, maximálně dva hráči. S pomocí trenérova navádění hráči promýšlejí a postupně i chápou detaily, např. kdy nejbližší hráč napadá a že další za ním se staví tak, aby vykryl nebezpečný směr k brance nebo prostor pro přihrávku. Ostatní hráči zahušťují prostor a obsazují v něm.

1.165 

1.166Koučink při ztrátách míče. Ztráty míče, zvláště následuje-li po nich obdržení branky, již mnozí hráči vnímají jako nepříjemnost. Aby se u dětí nevyvinuly příznaky strachu blokujícího tvořivost a veledůležitou snahu zkoušet si trénované dovednosti ve hře, jsou nutná preventivní opatření. Prvním je prodiskutovat s hráči důležitost učení se nových věcí, zlepšování každého z nich i za cenu chyb, ztrát míče apod., na které má nárok každý, a také čím pro nás bude výsledek hry (utkání). Cílem je, aby hráči pochopili, že výčitky nikomu k lepší hře nepomohou, a proto je mezi sebou nechtějí. Ideální je, když se na takovém pravidle shodnou všichni. Za druhé o tomto učebním a výchovném pravidlu informovat rodiče hráčů, vysvětlit jim jeho zásadní důležitost pro zdravý vývoj jejich dětí a požádat je o respekt k němu na hřišti i doma. Porušení pravidla jakýmkoli hráčem (rodičem) nesmí trenér přejít, ale vždy znovu vysvětlit, jak je důležité pro každého. Jestliže to hráč pochopí, není třeba situaci dál rozebírat. Jestliže i po opadnutí případných emocí se hráč chová k nějakému spoluhráči nevhodně, zabírá otázka na něj, zda chce pravidlo nějak změnit nebo dokonce zrušit a jak bychom se tedy podle něj měli k sobě chovat.

1.167Stane-li se v utkání, že nějaký hráč ztratí "zbytečně" míč a soupeř ztrátu potrestá gólem, trenér hlídá, zda všichni hráči (a rodiče) dodrželi pravidlo. K hráči, který o míč přišel, např. kličkováním před svou brankou, nevynáší negativní soudy. Proběhlou situaci s ním může probrat ve smyslu zpětné vazby, jaký měl hráč záměr a co by zkusil příště udělat jinak. Přitom by měl vnímat, jak hráč situaci prožívá, zda potřebuje povzbudit nebo odblokovat nějaký strach.   

1.168Týmový herní výkon

1.169Vše doposud napsané se týkalo spíše individuálního taktického jednání, nebo spolupráce dvojic („Co udělám já? Co udělá můj blízký spoluhráč? Co bych chtěl, aby udělal? A co protihráč?“). Již se ale objevují i týmová řešení, což lze, protože tam stále není hráčů příliš (5+1).  Vnímání situace a předvídání dané zkušeností se rozšiřují na více hráčů než jen na nejbližšího spoluhráče a protihráče. Tento druh spolupráce můžeme podporovat diskusemi o různých situacích v zastavené hře, nebo dokonce u videa, máme-li možnost krátkých ukázek. Stále jde více o vnímání individuálního chování, přesto že je vysvětlováním vztahujeme k chování spoluhráčů a protihráčů. „Zmrzněte! Koukni se, kam ti naběhli oba útočníci a co udělali obránci! Co bys teď udělal s míčem a co bys očekával od spoluhráče vedle tebe?“ OBRÁZEK či dva?

1.170Počátek obracení se k týmovému výkonu souvisí i s výchovnou složkou. Jak již bylo popsáno ve stejné kapitole u ml.př., chceme aby se hráči chovali dobře ke spoluhráčům i když se jim zrovna nedaří. Soustředění na situaci a její řešení by nemělo být rozptylováno negativním hodnocením výkonu ostatních ani svého. Tento prvek je jednou z nejdůležitějších zásad trenérské činnosti.

1.171Vše je postaveno na principech fair play - přiznávat se, nenadávat soupeřům či spoluhráčům, neoplácet, neposmívat se a nezesměšňovat nikoho, přijímat rozhodnutí rozhodčího, nehrát přehnaně tvrdě….To vše souvisí s vývojem osobnosti pro sport i běžný život.

1.172 Zejména starší ročníky (U11) či vyspělí hráči, již na pohled zvládnou hrát ve vyšším počtu na větším hřišti (7+1), ale z hlediska rozvoje herních dovedností je intenzitou zapojení se do hry stále výhodné držet počet 5+1. Spolupráce probíhá stejně v naprosté většině s nejbližšími spoluhráči, ale prostor hřiště i počet hráčů dávají možnost i tomu, najít si vzdálenějšího spoluhráče pokud výhodně naběhl. Filosofie „pláckového“ fotbalu a radosti ze hry by zde stále měla převážit nad postupem k větším formám a k jakémusi školně povinnému přístupu.

1.173 

1.174Otázky a úkoly:

1.175Zkuste napsat alespoň další dvě otázky, které budou rozvíjet a navazovat na výše uvedené ke hře na dva doteky.

1.176Co budete dělat, jestliže se některé popsané parametry nedaří většině hráčů ani na sklonku U11?

1.177Jak se s hráči budete bavit, aby sami přišli na to, co mohou udělat pro dobrou hru?

1.178Zkuste vymyslet etické požadavky na sebe jako trenéra-kouče. 

1.179Zformulujte několik instrukcí ke vnímání při nácviku zpracování míče přilétávajícího vzduchem.

1.180 

1.181Taktický rozvoj – další prvky U10 a U11

1.182Předchozí principy platí a postupně se posouvají, podívejme se ještě na kontinuitu dalších témat z mladší přípravky:

1.183Herní otázky, které jsme používali a řešili s hráči v mladší přípravce, si již hráči jsou často schopni sami klást, odpovídat si na ně, diskutovat je mezi sebou, čímž se učí hře rozumět.  Chtějme, aby se jimi navržená řešení objevovala ve hře, i v herních cvičeních.

1.184Do hry tedy nadále můžeme vstupovat stejným způsobem jako u mladších dětí. Herní kombinace tvoří hráči a kouč pomáhá objevovat výhodná řešení. Hru tedy občas zastavuje pro aktuální poradu. „Zmrzněte!“ K tomu lze využít různé didaktické styly (viz kap. Did. styly), zde již i včetně recipročního, kdy třeba po úspěšné akci trenér zastaví hru či cvičení a vyzve obránce, aby řekli útočníkům, proč se jim akce povedla či ne. Nebo si třeba spoluhráči vzájemně řeknou, kam by chtěli, aby jim spoluhráči naběhli. Vzájemné pohledy na situaci může trenér dovysvětlit, či rozvinout. Takové diskuse sice relativně mohou zbrzdit hru, ale učení se tím může velmi zrychlovat, protože hráči čerstvou zkušenost znovu posoudí a navíc se učí vzájemné komunikaci. 

1.185Je možné již plně využívat představivosti hráčů založené na herní zkušenosti a dávat jim třeba i skupinové úkoly, kdy teoreticky mají vyřešit určitou herní situaci. (soustředění – fotbalové hádanky skupin či i jednotlivců).

1.186V útočné činnosti s míčem je možné že se bude objevovat i přenesení hry na delší vzdálenost, protože hráči jsou již schopni si přihrát vzduchem i zpracovat míč. Delší přihrávky vzduchem, které jsou chtěné a opravdu dobře hledají hráče v prostoru, nebo do prostoru nabíhající oceňujeme, přestože se kombinace nepodaří. Oceňujeme na nich myšlenku a odvahu to zkusit, přesto ve hře dáváme přednost hře po zemi, včetně rozehrání rohů, nebo volných kopů, které jsou z větší vzdálenosti.

1.187Pokud si při hře zasekávají a střílí stále jen svou lepší nohou, ukazujeme výhodu zakončení nohou, na kterou míč zrovna přišel. Výhody střílení i „slabší“ nohou by se mělo být diskutováno a objevit se i v tréninkových cvičeních.

1.188Vnímání prostoru při přepnutí „máme míč - nemáme míč“, již má v U10 fungovat naplno a spojuje se s vnímáním rozestavení. Pokud vycházíme ze základního rozestavení 2-1-2, či 2-2-1 tak v U10 hráče učíme hlavně to, aby viděli tři řady hráčů (přední-zadní-středoví )ba postupně (U11-U12)navazujeme na vzájemnou výměnu míst ve hře. Není tedy dáno, stejně jako u mladších přípravek, že hráči jsou zafixováni na svých pozicích, ze kterých se nehýbají. Pokud bychom takto v učení postupovali, bude to omezovat herní svobodu a tvořivost. Pokud však hráče naučíme vnímat prostor výhodně pro spolupráci, vymezujeme hranice, které pomáhají, nikoliv bourají tvořivost. Přečíslovat, zejména v útočné fázi hráči mají, aby se učili dotahovat se do prostoru pro zakončení.

1.189Druhá možná koncepce je, že od mladších přípravek až po konec mž rozestavení neurčujeme. Místo toho navádíme hráče na vnímání potřeby nějak hrací plochu v různých fázích a situacích pokrýt a hráči to řeší. Cílem je vyšší samostatnost ve vnímání prostoru a v přemýšlení o něm + neomezování herní aktivity více či méně plynoucí z určeného, pevného postu.  

1.190Vzhledem k rozestavení hráčům ukazujeme výhody, když ve hře drží svoje pozice, ale i kdy je výhodné, že jeden prostor opouští a jiný do něj nabíhá. Nejde ale o učení schémat pomocí schématických cvičení, ale o učení principů popsaných na řádkách níže.  Stejně jako u obrané fáze by hráči na konci U11 měli výhody takové spolupráce ve dvojici při útočení plně chápat, snažit se je provádět, ale mohou v tom samozřejmě chybovat.  Další principem je např. „odskočení“ do volného prostoru na své straně hřiště, nebo naběhnutí  do volného prostoru vpředu na jedné straně, když je  druhá strana přeplněná. Obrázky? Zejména v U11 můžeme hráče učit, že pokud se obránce dostane do útoku, nemusí hned běžet zpět na pozici, pokud jiný hráč jistí prostor vzadu. To je učení vzájemné výměny místa v obranné fázi, která jde ruku v ruce s výměnou v útoku. Ta jde snadno třeba mezi obráncem a středovým hráčem, pokud obránce přebere míč od brankáře a narážečkou o středního se dostane kupředu podél čáry.  Podobně se mohou měnit středoví hráči s útočníky. Obrázky

1.191Snažíme se hráče učit, aby se dostávali do zóny zakončení v co největším počtu, ale zejména ti, kteří právě hrají obránce, učíme sledovat i útočníky soupeře, pokud zůstávají vytaženi vepředu.

1.192Zóna zakončení je logicky vzdálenost, ze které lze dát gól. Neznamená to tedy, že všichni musí naběhnout přímo před branku, ale nabíhají tak, aby mohli dostat přihrávku a po zpracování střílet.

1.193Detaily obranné činnosti byly popsány výše a na konci kategorie U11 by měli hráči být schopni koordinovat obrannou činnost ve dvojici. Mohou sice dělat i opakované chyby v kombinaci dvojice, které mohou pramenit z proudu a rychlosti hry, ale ne z toho že netuší, co by měli udělat. Obrané situace tedy řešíme v tomto ročníku obdobně rozhovory a zastavováním hry jako situace útočné.

1.194Koncepčně podporujeme při zisku míče moment “prvního pohledu dopředu“, protože jak hráči získávají schopnost vidět prostor ve větší šířce, mohou se zbytečně zbavovat míče zpětnými přihrávkami, nebo přihrávkami do stran, přestože je možné jít sám nebo přihrát dopředu.

1.195Hráče na pozicích pravidelně střídáme, čímž je dostáváme do typově různých situací a rozvíjíme tím herní universálnost. I v této kategorii můžeme běžně dávat do branky hráče, který má zájem, aby se brankař dostal do hry.

1.196Klademe důraz na koučování se hráčů mezi sebou – vzájemné domlouvání se ve hře i v přípravné fázi, „támhle toho si obsaď“. Čímž rozvíjíme spolupráci a taktické myšlení.  A při koučování hry stále využíváme rozhovory se střídajícími hráči, kterým můžeme dávat i úkoly na sledování, třeba k herní pozici, na kterou chceme hráče pro nejbližší část hry obsadit. Tím ho na ní vlastně psychicky naladíme. „Koukej na Káju na pravém beku, jak se nabízí pro míč a přemýšlej, jestli bys jednal v situacích stejně jako on“. Někdy to mohou hráči trenérovi i přímo sdělovat.

1.197V činnosti brankáře navazujeme na myšlenku rozvoje brankářských i hráčských dovedností. Měla by se zvyšovat rychlost rozehrání, či vyjetí s míčem a stejně jako u hráčů v poli přesnost a úspěšnost rozehrání. Z hlediska kombinace se může chytající hráč zapojovat do kombinace jako normální hráč.

1.198Z brankářských činností by již měl hráč v brance být o něco jistější v rozhodování, jestli vyběhnout proti útočníkovi, či couvat do branky. Stále více chceme, aby koučováním brankář pomáhal hráčům před sebou. „Maty, Maty, bacha je za Tebou!“. S hráči probíráme, jak konkrétně mohou na hráče před sebou zavolat a jak jim tak pomáhají. Technika chytání se posouvá zejména u hráčů, kteří již chodí na brankářské tréninky.

1.199Standardní situace

1.200Vhazování míče by kromě tělocvičny již mělo být vhazováno, nejen z důvodů herního obrazu fotbalu a pravidel dospělých – děti chtějí hrát více jako dospělí, ale i proto, aby se ve hře objevovalo zpracovávání míče a nabíhání Pokud nám to pravidla dovolují, necháme však hráče stále volit nejlepší způsob rozehrání. Hráče učíme opakovaně nabíhat do volného prostoru, nikoliv jen dopředu podél čáry.

1.201            U rohových kopů můžeme nechat na hráčích, aby si vymysleli nějaký způsob rozehrání, který můžeme opakovaně při hře zkoušet. Podporujeme tak tvořivost a chápání situace. Neznamená to opakovaně častý nácvik rozehrávání „standardek“, protože v těchto kategoriích je více důležitějších činností k rozvoji. To platí i pro volné kopy zahrávané v utkání přestože jsou hráči, kteří je viditelně zahrávají lépe než ostatní a hráči jim přirozeně dávají více prostoru. Pokud to tak není, můžeme v utkání hráče k rozehrávání i vyváženě jmenovitě vyzvat.

1.202 

1.203Otázky a úkoly

1.204Dejte hráčům úkol, aby sestavili své desatero, co by měli dělat ve hře. Projděte ho s nimi a můžete i doplnit.  Dovolte hráčům desatero postupně měnit a třeba za půl roku či rok uspořádejte větší revizi.

1.205Zamyslete se nad tím, jak vaši hráči vnímají prostor v jednotlivých herních fázích. Sepište si klady a zápory a navrhněte postup, jak byste jim mohli ve vnímání prostoru pomoci ke zlepšení.

1.206Tentýž úkol zpracujte pro vnímání spoluhráčů a protihráčů.

1.207